Strejdovo vokno
13. 12. 2011
Vánoční stromeček
Holandské a české Vánoce mají plno rozdílů. Náš Sinterklaas má, narozdíl od vašeho Ježíška, nějakou podobu, takže je vlastně o hodně lepší. Co máme však společné, je vánoční stromeček. Můj kolega Pepa si hrozně potrpí na všechny ty zvyky, tak mě chtěl táhnout až někam k Oseku, kde dřív bydlel. Má tam totiž známého myslivce, kterej si přivydělává prodejem stromků. Já se ale nikam táhnout nechtěl a vzal jsem Pepu do nejbližšího obchoďáku, kde mají na parkovišti stromků plno. Hnedka mě obsypalo plno dětí s památníčkama a já se musel podepisovat. Pepa mezitím vybral krásný a velký stromek. Když mi pak paní při placení řekla, že stojí skoro tisíc korun, tak jsem se pěkně naštval. Vydělil jsem si tu částku devíti, což je cena piva, který si kupuju. Vyšlo mi, že i se zálohou za vratné lahve můžu mít víc než osmdesát kousků. A to už za to stojí. Vzal jsem teda Pepu na vietnamskou tržnici a vybral ten nejlevnější umělý stromek. Stál jen sto korun a já ho ještě usmlouval na sedmdesát pět. Je to sice šest lahváčů, ale do Vánoc se přeci musí něco investovat. Navíc stromeček nám bude sloužit i po svátkách. Pepa mu ucvaká kleštěma větve a může mi s nima vymejvat sklenice.
26. 3. 2010
Svátek
V pátek 19. března jsem měl svátek já i všichni ostatní Josefové. Všem, které znám jsem poctivě popřál a oni na oplátku mě. Na vesnici jsme vždycky slavili můj svátek bouřlivě. Musel jsem uspořádat velkou oslavu pro všechny sousedy. Nakoupil jsem hodně pití a jídla a pak mi řekli ať odejdu, aby mohli nerušeně slavit. Ve městech se ale tolik neslaví. Každý ze štábu mi popřál. Produkční mi přinesla čokoládu a režisér si se mnou dal panáka. Já jinak nepiju, ale režisérovi se neodmlouvá. Přišlo mi i plno mailů s přáním a večer po natáčení jsem dostal od celého štábu dárkový koš. Potěšilo mě to, ale věděl jsem, že to hlavní teprve přijde. Strejda mi ještě stále nepopřál. Vím, že on vždycky když něco slaví, tak se pořádně rozšoupne. Tiše jsem vyčkával až přijde ta bomba. Večer mě vzal do hospody. Tušil jsem, že se blíží ta chvíle, kdy na mě vybalí překvapení. Ještě před odchodem stačil vypít víno z toho dárkového koše a snědl pár banánů. Potom nadával co ho nechávám jíst banány na víno, a že se poblije. V hospodě jsme se usadili a strejda objednal dvě piva. Obě pro sebe. První na spláchnutí banánu a druhý na spláchnutí toho prvního. Pak objednával další a další a pořád nadával, že neměl jíst ty banány. Po osmém pivu se mě zeptal jestli budu na suchu nebo jestli si objednám taky něco k pití. Objednal jsem si džus a vyčkával, kdy to strejda vybalí. Po dvanácti pivech začal pít rum a pak oznámil, že má dost, a že bude platit. „Pepa, já si nechal doma prachy.. dneska mě zveš!“ Zaplatil jsem za něj a odvedl ho domů. Tam na mě čekalo překvapení. Strejda nechal klíče v hospodě, a tak mě pro ně poslal, a že když už tam jdu, tak mám vzít pivo do petky, protože ho už zase chytá slina. Po návratu strejda vypil pivo, odešel na záchod a tam usnul. Byl pátek, a tak mi došlo, že to velké překvapení si schovává až na víkend. V sobotu odpoledne se probral na záchodě a řekl, že se sejdeme v pondělí ráno v ateliéru. Odešel do bordelu a já se učil scénáře. Uběhl týden a strejda mi stále nepopřál. To musí bejt opravdu velký překvapení, když ho chystá tak dlouho.
19. 3. 2010
Scorpions
V pondělí mě strejda zase vytáhnul za kulturou. V Praze koncertovala legendární německá kapela Scorpions. Plán byl jednoduchej: přijedeme na místo, koupíme si lístky a užijeme si pěknej večer. Nezačalo to zrovna šťastně. Strejda zjistil, že nemáme jízdenku, a to až v momentě, kdy ho o ní požádala průvodčí ve vlaku. Snažil se jí namluvit, že nás už kontrolovala, ale průvodčí se nedala obelhat a řekla, že nás dva by si určitě pamatovala. Strejda tedy zaplatil a stále opakoval kolik by za to mohlo bejt piv. K aréně jsme dorazili včas a hned jsme zjistili, že je beznadějně vyprodáno. Strejda usoudil, že je takové hvězdy jako jsme my, tam pustí i bez lístků.Když procházel kolem ochranky, jen se na ně usmál a prohodil: „Achoj kluci, dífejte se zejtra na můj pořad v televizi.“ Nic neříkali až do momentu kdy jsme se zarazili u turniketu. „Sem musíte strčit vstupenku, aby vás to pustilo“ poučil nás člen ochranky. Strejda mě čapnul a vyvedl ven. Chvíli se rozhlížel a pak uviděl dvojici panů v kožených bundách s nášivkou „I love Scorpions“ a jednomu z nich z kapsy vykukovali dvě vstupenky. Strejda vyndal placatku a přimotal se k nim jako opilec: „Chlapy, já taky love škorpions.. to je tak skvělý, že oni tady!“ Motal se každou chvíli do nich vrazil a nakonec se odpotácel zpátky za mnou. „Honem Pepa, tady máš lístky a jdem tam“ podal mi je a já se divil, že mu je prodali. Strejda mi vysvětli, že ho poznali a hned mu je sami nabídli. Turniketem jsme prošli bez problémů, ale hned za ním nás zatavili před nějakým rámem a řekli ať si odložíme všechno kovové. Já nic neměl, tak jsem prošel v klidu, ale strejdu zastavili a našli u něj kovovou placatku a řekli, že s tímhle tam nemůže. Strejda se nadechnul, že se začne hádat, ale to už ho tlačila fronta dopředu, a tak musel vztek spolknout a odejít bez placatky. Prošli jsme ještě asi tři další kontroly a konečně jsme se ocitli uvnitř arény. To už hrála nějaká předkapela a strejda se hned začal tlačit davem lidí k pódiu a křičel, že chce Scorpions a ne nějaký rádoby rockery z vesnice. Pak to konečně začalo. Strejda skákal do rytmu a já jen postával opodál a zacpával jsem si uši, protože tam byl hroznej hluk. Všechno probíhalo dobře, až na jeden malej konflikt, když bubeník hodil do publika paličky a strejda se o jednu z nich začal prát s nějakou slečnou a ta to nakonec vzdala. Všechno dobře dopadlo a my odcházeli. Venku už čekala dvojice rockerů s bundami „I love Scorpions“. Strejda dostal obrovskou ránu pěstí do břicha a sebrali mu tu vybojovanou paličku. Když se vzpamatoval, tak se přiznal, že ty lístky mu nedali ani neprodali. Snad ho to pro příště poučí a přestane krást.
11. 3. 2010
Dětská léta
Už nějakou dobu děláme se Strejdou pořad pro
děti a musím uznat, že mě to opravdu baví. Člověk se vedle těch prcků
cítí skoro jako dítě. Ta práce nás omlazuje. Věřte tomu nebo ne, ale
i já jsem býval dítě. V té době v televizi neběžel žádný pořad
pro děti, a jestli běžel, tak o tom nevím, protože jsme neměli televizi.
Na vesnici se každý musel zabavit po svém. Táta říkával, že televize
oblbuje a on nechce mít ze syna hlupáka. Chtěl abych se „potatil“ a abych
začal pracovat v prasečáku stejně jako on. Pořád opakoval, že to
dotáhnu i dál, že ze mě bude jednou vedoucí celého prasečáku.
Přátelil jsem se se spolužáky ze školy a často jsme si hrávali.
Nejčastěji jsme hráli hru zvanou V kleci. Pomocí lavice a židlí mě
přimáčkli ke zdi a tři spolužáci vše podpírali tak, abych se skoro
nemohl hýbat. Ostatní po mě zatím házeli co jim přišlo pod ruku. Kdo mě
trefil do hlavy nebo do rozkroku, tak měl deset bodů, kdo do břicha dostal
pět a končetiny byly za bod. Kdo měl nejvíc bodů, tomu jsem pak celý
zbytek dne sloužil. Výherci se často měnili, ale já byl stále hlavní
postavou hry. Byl jsem prostě oblíbenej. Takových her bylo několik, ale
tuhle jsme hrávali skoro každý den. Táta měl radost, že jsem oblíbenej,
ale pak když jsem mu popsal jak hra probíhá, tak začal zuřit a šel se mnou
do školy. Rozrazil dveře třídy a tam už čekali spolužáci na mě. Táta
něco zakřičel a kamarádi ho přirazili lavicí ke zdi začali si hrát
s ním. Od té doby jsem měl zakázáno chodit do školy a hrát si se svými
vrstevníky. Táta přivezl domu prase a řekl, že to je teď můj nový
kamarád. Sice už jsem nebyl středem pozornosti, ale zase jsem poznal co je
opravdové přátelství.
2. 3. 2010
Výhra
Přátelé, musím se Vám svěřit s jedou
tajností. Zároveň to pro Vás může být i doporučení jak přijít snadno
k penězům. Strejda na našem počítači často stahuje porno a prohlíží
si stránky s různými nahotinkami. Dneska od počítače odešel a všechno
to tam nechal. Já jsem to pozavíral a najednou na mě vyskočilo okénko, že
jsem jubilejní návštěvník a vyhrál jsem hromadu peněz. Nevím jak se mi
to povedlo, ale to je jedno. Vyskočil tam certifikát s takovou tabulkou. Bylo
to anglicky, ale tak nějak jsem pochopil co po mě chtějí. Vyplnil jsem
jméno a adresu. Pak jsem to chtěl odeslat a vyskočila další tabulka, kde
chtěli číslo mého účtu a PIN, aby mohli výhru odeslat. To jsem taky
všechno vyplnil, a pak jsem to konečně odeslal. Doufám, že jsem něco
nepoplet, aby tu výhru neposlali někomu jinému. Čekám teď až přijde
Strejda z hospody, abych se mu pochlubil. Ostatně, měla to být jeho výhra,
ale já se s ním klidně rozdělím. Taková šance se naskytne třeba jen
jednou za život, tak proč jí nevyužít. Snad budete mít taky štěstí a
podobná tabulka si najde i Vás. Ještě nevím co si koupím, ale asi novou
košili. U té co mám se mi roztrhnul rukáv.
25. 2. 2010
Pepova škola internetu
Strejda mi pořád říká, že ze mě nikdy nebude
hvězda, jako je on, dokud si nezaložím e-mail a nepořídím mobil. Pak mi
prý budou volat a psát lidi a nabízet mi taky práci jako jemu Zkusil jsem to
s tím mailem. Celej život jsem pracoval v prasečáku, a tak s počítačem
neumím. U nás na vesnici jsme ani neměli internet, ale nikdo si
nestěžoval, protože pořád bylo co dělat. Teď když žiju ve městě,
musím se trochu civilizovat. Strejda mi E-mail založil a já už jen čekal co
se bude dít. Nedělo se vůbec nic a strejda mi nadával, ať se nedivím, že
tu svoji adresu musím rozdat přátelům a všem lidem co znám. Poslal mi
seznam lidí, kterým mám poslat svoji adresu a já to hned udělal. Najednou
jsem měl hromadu přátel a ani jsem se s nimi nemusel vídat. Stačilo
napsat, odeslat a vše se vyřešilo. Začal jsem se učit s internetem a skoro
na všech stránkách chtěli moji adresu. Skamarádil jsem se s hromadou
velkých firem a obchodů. Všichni jsou tak hodní, že mi začali posílat
svoje výhodný nabídky a psali, že si váží mého zájmu. Dnes mám už
tolik E-mailových kamarádů, že mi každé ráno chodí víc než čtyři sta
mailů a já na ně celé dopoledne odepisuju. U většiny sice píšou, že
tato zpráva je odeslána automaticky a ať na ni neodpovídám, ale napsat
aspoň „děkuju“ je přeci slušnost.
18. 2. 2010
Pan Vodička
Pana Vodičku si u nás na vesnici
pamatuje každý. Byl to starší pán, který nikdy nezkazil žádnou legraci.
Pracoval s tátou v prasečáku. Víte, můj táta taky pracoval
v prasečáku jako já. Na tom ale teď nezáleží. Pan Vodička rád
chodíval do hospody a vždycky vyprávěl historky z války, které se však
nikdy nezúčastnil. Ani nemohl, protože si ji celou vymyslel. Nikomu to
nevadilo, jelikož vyprávěl tak poutavě, že mu celá hospoda platila pití
jen proto, aby nepřestal mluvit. Fungoval jako takový jukebox na historky, do
kterého stačilo hodit panáka rumu a chvíli vyhrával. Pak,
v nejnapínavějším momentě se zaseknul a čekal až ho někdo vyzve
k pokračování. „Ale teď ne za rum, potřebuju pivo!“ řekl a někdo mu
ho vždycky koupil a zas naskočil a pokračoval. Mnohdy musel udělat
„čůrací pauzu“, protože nikdo z přítomných nechtěl přijít ani
o kousek vyprávění. No a ten pan Vodička jednou vyprávěl, že ho oslovili
z jakéhosi ústavu, který zkoumá anomálie lidského těla. Měl totiž na
temeni směšně zkosenou lebku a v té placce ještě prohlubeň zvláštního
tvaru. Nabídli mu, že dostane hodně peněz, když jim svoji hlavu prodá.
A až umře, tak že mu ji uříznou a budou ji zkoumat a pak ji vystaví
v muzeu. Celá hospoda se té historce smála, ale pak pan Vodička vyndal
z kabátu složenou smlouvu o koupi hlavy a prohlásil: “Dostal jsem deset
tisíc, a tak je dneska všechno pití na moji hlavu.“ No a tak se pilo a
veselilo až do rána. Všichni si prohlíželi tu hlavu za deset litrů a
hledali jestli taky nemají nějakou anomálii, aby si přivydělali. Začalo
vycházet slunce a hospoda se pomalu vyprazdňovala až tu zbyl jen pan
Vodička, který vyrovnal útratu, oblékl si kabát a nasadil klobouk, aby mu
nenastydla ta jeho hlava. Vypotácel se ze dveří a na rohožce mu uklouzla
noha. Skutálel se ze schodů a dopadl čelem na silnici. Trochu se odřel, ale
opilecká nemotornost ho uchránila před zraněním. Zasmál se a pomyslil si,
že na tu svoji hlavu si musí dávat větší pozor. Opřel se dlaní
o vozovku a chtěl se vzepřít a vstát, když v tom se ze zatáčky vynořil
náklaďák. Ozvalo se zakřupání lebečních kostí a kvílení brzd. Stopa
po hlavě pana Vodičky se táhla ještě padesát metrů za koly
náklaďáku.
9. 2. 2010
Meziprasečí vztahy
Stejně jako se mají rádi lidé, tak
se mají i prasátka. Celej život jsem pracoval v prasečáku, a tak jsem
vypozoroval jak jsou prasátka strašně podobná lidem. Měl jsem jich na
starosti plno, ale nejvíc jsem si oblíbil jednu prasečí rodinu. Táta prase
se chodíval rochnit v bahně a máma prase se starala o děti prasata. Byla
to taková rodinná idylka. Když ale jejich dva synové – Petr a Viktor
dospěli a odešli z prasečáku, všechno se změnilo. Táta prase se chodil
rochnit stále častěji a máma prase se cítila osamocená. Začala si vodit
do chlívku milence prase a vždycky, když se vracel táta prase, tak milenec
utekl vyhrabanou dírou pod ohradou. Dělali to hodně nenápadně, ale já na
to stejně přišel. Jednou, když milenec prase přišel, tak jsem se
nenápadně připlížil k prasečáku. Počkal jsem až budou v nejlepším a
vrazil jsem dovnitř. Milenec prase chtěl hned proklouznout pod ohrádkou ven.
Skočil jsem po něm a čapnul ho za nohu. On se však vyklouznul, odkopnul mě
a já přepadnul přes mámu prase. V tom se ozvalo chrochtání za vraty.
Vracel se táta prase. Rychle jsem odstrčil jeho ženu a snažil se očistit
tepláky od hnoje. Táta prase si pochopitelně všechno vyložil špatně.
Rozeběhnul se za mnou a několikrát mě prohnal kolem prasečáku. Nakonec se
mi ho podařilo zahnat dovnitř a zavřít za ním vrata. Tolik se na mě
zlobil, že už jsme spolu dál nemohli pracovat. Následující víkend jsme
tedy uspořádali zabíjačku. Mámě prase se ulevilo, že se nemusí manžela
bát. Milenci prase se ulevilo, že za ní může v klidu chodit. A celá
vesnice si pochutnala na jitrničkách, ovaru, tlačence a dalších dobrotách,
které nám poskytnul táta prase.
4. 2. 2010
Strejda přistižen
Strejda mi zakazuje nosit foťák na
natáčení našeho pořadu, ale jednou mě ráno nevyzvednul a já musel do
ateliéru autobusem. To byla skvělá příležitost si ten foťák vzít.
Ochranka už mě zná, tak mě ani nikdo nešacoval a já ho pronesl až do
atelieru č. 12, kde se točí Show strejdy Dutche. Hned jsem pochopil proč mě
strejda ráno nevyzvednul. Den předtím říkal, že se v práci zdrží a
zkontroluje jak upravujou dekoraci. Nic nekontroloval a dekorace se
neupravovala. Ležel v křesle opilej a režisér nadával, že to takhle dál
nejde. Když se nikdo nedíval, tak jsem ho v rychlosti vyfotil, ale to už mi
klepal na rameno režisér a nabídnul mi jestli tenhle díl nechci moderovat
já. Strejda se najednou probral, oklepal se a prohlásil: „Tak co je? Jdeme
točit, ne?“ Všechno odříkal napoprvé dobře. Od té doby, když ho ráno
najdeme opilého v ateliéru, tak víme, že bude natáčení odsejpat.
23. 3. 2010
Jak jsem jödl seafood
V nákupním středisku mě přepadla parta Vietnamců, kterou tvořily vesměs pěkné ženy. Měl jsem radost, že mě poznali i mí fanoušci z východu a už jsem vytahoval tužku, abych jim mohl podepsat fotku. Ty krásné ženy však nechtěli autogram a dokonce se bránili i nabídce nezávazného sexu na blízkých toaletách. Zvali mě totiž do jejich restaurace na seafood. Trochu mě to zklamalo, ale pozvat jsem se nechal s tím, že to na ně budu zkoušet a třeba nějaká podlehne. Bylo jich tam šest, tak to by v tom byl čert, abych se nějakou neulovil. Posadili mě před běžící pás a že si prej můžu brát co chci. Začal jsem chobotnicí, ale ta mi moc nechutnala. Zeptal jsem se jedné ženy, co by mi doporučila a ona že krevety. Tak jsem jedl krevety, ale ty taky stály za prd. Bylo to tvrdý a hrozně to škrábalo v krku. Když jsem si stěžoval jiné vietnamské servírce, tak se mi smála a řekla mi, že je musím napřed oloupat. Laškovně jsem navrhl, že radši bych oloupal ji. Vrazila mi facku a asi si šla na mě stěžovat, protože za chvilku u mého stolu stáli dva kuchaři, v rukou měli nože a hulákali na mě nesrozumitelnou řečí. Rozuměl jsem akorát platit a jdi pryč. Zaplatit jsem odmítl pádným argumentem, že platím akorát za sex. Zvednul jsem se od stolu a nahlas všem řekl, že mě terorizují a že po mě chtějí tři sta korun za jednu hnusnou chobotnici a pět krevet, které jsem ještě k tomu snědl neoloupané. Dále jsem všechny hosty vyzýval k bojkotu konzumace v restauraci a vznesl vážné obvinění, že zde zbytky podávaných jídel vracejí zpátky na běžící pás a tak to jde dokolečka po celý den. Situaci zachránil až vedoucí restaurace, který se mi omluvil a propustil mě domů bez placení. Ušetřené peníze jsem ještě ten den utratil v hospodě, protože seafood musí plavat.
____________________________________________________________________________
18. 3. 2010
Svatý Patrik na český způsob
I u nás se svátek svatého Patrika slaví víc než u vás. Vždy jsme se sešli v hospodě a pili jedno zelené pivo za druhým. Je to prostě svátek alkoholu pro alkoholiky, takže potažmo i pro mě. Tady u vás je to jiné a tak jsem se rozhodl, že zkusím oslavit svátek Patrika po česku. Zeptal jsem se produkční, jak to slaví a odpověděla mi, že to neslaví. Neslaví to ani zvukař, ani kameraman, ani účetní a režiséra jsem se radši neptal. Rozhodl jsem se, že to tedy také zkusím neslavit, když je to ten český způsob. Nechápu to, přitom tu máte pivo pouze za jedno euro. V Holandsku stojí tři a svatého Patrika tam slaví skoro všichni. Dopoledne i přes oběd jsem vydržel bez alkoholu, krize však přišla už ve tři odpoledne. V rádiu zrovna běžela reportáž o tom, jak jeden pivovar připravil speciální zelené pivo s meduňkou a mátou. A pouze pět set litrů. Klepal jsem se a snažil jsem se nemyslet na pivo. Nechtěl jsem myslet ani na ty, co to pivo pijí. V pět jsem dostal zprávu od kamarádů z Holandska, že jsou už ožralý a jak jsem prej na tom já. Napsal jsem jim, že jsem střízlivý. Ihned odepsali, jestli nejsem nemocný. Když jsem jim vysvětlil, že jsem střízlivý schválně, měli zase strach o mé psychické zdraví, že mě prý takhle neznají. V tu chvíli jsem ještě netušil, že nebyli daleko od pravdy. V sedm večer se otevřel strop a nad mou hlavou se vznášel svatý Patrik, z nosu a uší mu teklo pivo a když otevřel pusu, začal na mě chrlit pěnu. Když jsem měl pěny po krk, snesl se ke mně a zblízka se mi podíval do očí. Chvíli jsme se na sebe dívali a pak mi řekl, ať se jdu okamžitě ožrat. Už je to tak, začal jsem z té střízlivosti halucinovat. Radši jsem poslechl, vyrazil do hospody a slavil tak jako vždycky. Holt nejsem Čech, ale Holanďan.
____________________________________________________________________________
9. 3. 2010
Na výstavě
V neděli jsem jel do Prahy na výstavu moderního umění. Opět jsem si nakoupil hromadu alkoholu, takže mi cesta vlakem utekla a málem zapomněl vystoupit, protože jsem usnul. Když jsem vlezl do galerie, tak jsem dostal první ránu a nebyla to rána poslední. Představte si, že vstupné bylo stočtyřicet korun a to je doopravdy hodně peněz. Zkoušel jsem uplatnit slevu pro zdravotně postižené, ale nevyšlo mi to. To že jsem alkoholik neuznali jako postižení, takže jsem musel zaplatit. Těch piv, co jsem za vstupné mohl mít, radši nemyslet, ale nakonec jsem zaplatil a vlítnul do výstavního sálu. Již brzy mi těch peněz líto nebylo, protože ten moderní malíř mě velmi oslovil. Svoje obrazy tvoří ze snímků z pornofilmu, které skládá za sebou a vytváří tak pěkné barevné obrazce. Viděl jsem tam kouření, stříkání, hard porn i soft porn a všechno v takových pěkných barvách. Úplně jsem zapomněl na to, že nejsem ve výstavní síni sám a šáhnul jsem do kalhot. Všichni v sále ztichli a zděšeně mě pozorovali. Pak přišla ochranka, dala mi pěstí do obličeje a vyhodili mě z galerie. Ještě na mě řvali, že jsem úchyl a exhibicionista a že si mám jít na nějakou swingers párty. Alespoň vy mi musíte uvěřit, že jsem to neudělal schválně, prostě mě ovládnul chtíč a za to samozřejmě nemůžu. Za to může přece to moderní umění. Ještě než mě vyhodili, udělal jsem fotku jednoho obrazu, i když se to nesmělo a bylo to zakázaný. Mám tak alespoň kousek té výstavy u sebe doma, kde mě nikdo nemlátí a nenadává mi.
____________________________________________________________________________
4. 3. 2010
Ztratil se den
Sobotní zemětřesení v Chile zřejmě zkrátilo
den, protože došlo k vychýlení zemské osy. Podle výpočtů se tedy den
zkrátil o 1,26 mikrosekundy. Nechci se vytahovat, ale mě se zkrátil celý
víkend a to o celý den. Poslouchejte, jak se mi to stalo. V pátek jsem si
zašel do hospody, na chvilku jsem se zastavil v rádiu a pak jsem ještě
přemluvil Pepu, aby šel se mnou ještě na pár piv do nonstop baru. Tam jsme
si hezky popovídali o zvířátkách, zejména o prasatech a pak jsme šli
spát. Zvonění budíku mě probudilo a já s hrůzou zjistil, že je neděle
dopoledne. Sobota zmizela a vůbec netuším kam. Zmizelo však toho víc,
chyběla mi peněženka a velká část oblečení. Situaci nakonec objasnila
paní, co mi pronajímá byt. Přinesla mi oblečení a peněženku se slovy,
že už u ní nikdy nemám zvonit a že nájem chce posílat bankovním
převodem. Prý jsem se k ní v sobotu dopoledne dobýval s tím, že jí
chci zaplatit nájem v naturáliích. Nutil jsem ji přijmout mé sexuální
služby, které mi pak měla odečíst z nájemného. Prý jsem lítal nahatý
po bytě a vyřvával, že má striptýz v ceně. Pak mě prý s manželem
praštili po hlavě a uspali práškama na spaní. Nejhorší na tom všem je,
že si teď kvůli tomu musím zprovoznit internetové bankovnictví.
____________________________________________________________________________
23. 2. 2010
Nemoc
Musím se léčit, protože na mě
zaútočila chřipka. Vůbec netuším, kde a jak jsem nakazil. Byl jsem akorát
v hospodě na deseti pivech a jedné zelené a potom jsem asi na dvě hodiny
usnul na mrazu, ale to s tím přece nemůže souviset! Kašlu, z nosu mi
teče a bolí mě celé tělo. Pepa má o mě strach a nutí mě jít
k doktorovi, ale já nechci k doktorovi. Chtějí tam po mě poplatek třicet
korun a za to bych mohl mít i dvě piva. Tady máte naštěstí levné pivo,
představte si, že u nás stojí i tři eura. Prostě k tomu doktorovi
nepůjdu, protože se dokážu vyléčit sám a ještě ušetřím. Na chřipku
prý zabírá čaj s medem a slivovicí a to v poměru půl na půl. Už jsem
vypil tři velké hrnky této medicíny a cítím se naprosto skvěle.
Nepotřebuji ani kapesníky, protože smrkám rovnou do prostěradla a
polštáře. Peřiny jsou už úplně mokrý od toho jak se potím a taky jak
jsem si do nich omylem vylil slivovici co zbyla v láhvi. Představte si, že
mi to vůbec nevadí a dokonce se tomu již dobrou půlhodinu směju. Pokoj jsem
vytopil na příjemných 28 stupňů a na noc jsem si připravil studený
obklad z lahváčů, které pro tento účel chladím v lednici. Děti, až na
vás přijde chřipka, vůbec nechoďte k doktorovi a rovnou si nechte od
maminky uvařit čaj se slivovicí. Uvidíte, že do rána budete zdraví jako
rybičky.
____________________________________________________________________________
15. 2. 2010
Valentynova lopatka
Dozvěděl jsem se, že v Praze máte
kus svatého Valentýna. Celou lopatkovou kost. Rozhodl jsem se, že to musím
vidět a tak jsem se vypravil na cestu. Do placatky jsem si nalil slivovici a
v nádražním bufetu koupil dva lahváče, to by mělo na půlhodinovou cestu
vlakem stačit. Stačilo mi to, ale jen tak tak. Na hlavním nádraží jsem si
pro jistotu skočil na dvě točená piva a vyrazil na Vyšehrad. Před kostelem
jsem zjistil, že za pohled na Valentýnovu kost vybírají vstupné. To mě
trochu rozladilo, protože po mě chtěli třicet korun a to je víc než za
kolik tady pořídím pivo. Tady máte levný pivo, v Holadsku stojí tři
eura. Sice mám peněz dost, ale platit za pohled na kost mi přišlo docela
dost. Začal jsem před kostelem shánět lidi, kteří by se mnou vytvořili
skupinu, abychom pak mohli požadovat turistickou slevu. Paní pokladní
o slevě nechtěla ani slyšet, takže jsem nakonec jsem tedy zaplatil plné
vstupné a paní se mě ještě drze zeptala, jestli náhodou nejsem podnapilý.
Nechápal jsem proč a ona hned mele něco o tom, že to ze mě táhne jak ze
sudu, což je prý nějaké vaše přirovnání pro ožralu. Já jsem jí na to
odpověděl, že jsem vážně nemocný. Dívala se na mě divně, tak jsem se
s ní přestal vybavovat a šel hledat kost. Nakonec jsem ji našel a vyfotil,
přestože se v kostele fotit nesmělo. Stejně je to ale divný takhle
vystavovat kosti v kostele. Přijde mi to nehygienické. Ten kostel byl
s hygienou vůbec na štýru, protože jsem tam nemohl najít záchody. Hlavně
že tam mají u vstupu umyvadla jak kráva.
____________________________________________________________________________
11. 2. 2010
Pivy
Pivy není jen tak obyčejný živočich, dokonce
můžeme bez obav říci, že je to unikátní organismus v rámci celé
živočišné říše. Přestože žije ve vodě, nemá šupiny. Místo šupin
jsou Pivy potaženy etiketami, které však nezakrývají celou část těla.
Čím je Pivy starší a déle ve vodě, tím jsou etikety vybledlejší a
někdy dokonce od těla odpadají. Tělo je tvořeno skleněnou a tudíž
i velmi křehkou skořápkou. Uvnitř skořápky se nachází to, čemu se
říká Pivy. Je to chutná tekutina, plná vitamínů, s obsahem alkoholu. Bez
Pivy by byl náš jídelníček i společenský život velmi chudý. Pivy se
nejčastěji loví rybářskými pruty nebo do sítí, přičemž jako návnada
slouží mince nebo bankovky. Přestože lov Pivy není náročný, málokdo se
mu věnuje, což je dáno i běžnou dostupností tohoto živočicha
v obchodech a tržnicích. Pivy si můžete koupit za pár kaček, v Holandsku
jsou ale dražší – stojí 3 eura. Pivy můžete zakoupit již stočené
v dřevěných nebo hliníkových sudech (viz. foto). Na celosvětovém trhu je
mnoho druhů Pivy a proto je potřeba založit muzeum, kde budou všechny druhy
Pivy vystaveny, aby si každý mohl prohlédnout a těšit se z jejich
rozmanitosti. A teď to nejdůležitější, rozhodl jsem se, že muzeum
založím já a bude u mě doma. Potřebuji, abyste mi pomohli s vybudováním
sbírky a proto mi prosím zasílejte Pivy na mou adresu nebo mi je rovnou
doneste do filmového studia. Pivy noste rovnou v basách, ať se mi to lépe
skladuje. A pozor! Důležité je, aby Pivy nebyly vypité, protože by už
neměly takovou hodnotu. Ať roste první světové muzeum Pivy.
____________________________________________________________________________
3. 2. 2010
Velký bobřík
U mě doma v Holandsku je pivo hrozně drahý. Stojí tři eura, tady pivo stojí jedno euro. To je levný pivo. Jsem rád, že teď můžu být v ČR a užívat si to s vámi. Jako například včera. Zašel jsem do hospody a potkal mnoho nových lidí a někteří se hned stali mými přáteli. Zjistil jsem, že mě nejvíc mají rádi, když jim zaplatím pivo. Já mám totiž hodně peněz, takže jim to rád zaplatím. Když jsem vypil desátý pivo, tak jsem si poprvé došel na záchod. Všichni u stolu mi gratulovali, protože jsem prý splnil velkého bobříka. Nechápal jsem proč, ale je to prý taková česká, vytrvalostní soutěž. Potom jsem chodil na záchod po každém pivu, protože bych to už dalších deset piv nevydržel. Pili jsme až do zavíračky a zbytek večera si moc nepamatuji. Ráno jsem se naštěstí probudil doma v posteli. Dokonce mě ani nepřekvapilo, že jsem si nějak zapomněl sundat oblečení včetně bundy a čepice.
Z holandského originálu přeložila Varvara Blatná